Takže toto jsem napsala a vymyslela spolusse spolužačkou a kamarádkou Ester a ještě pár lidma na našem pokoji č. 14 na lyžáku, když jsme v noci nemohly spát. Štval nás pan profesor Effenberk, a jak nám vrtalo hlavou proč takový pan profesor je, tak nás napadlo, že to má kořeny už v dětství a vyprávěly jsme si vymyšlené historky po nocích a já jsem to doma potom sepsala. Chtěli jste čtení, máte to mít. A myslím si, že nšco na té historce pravdy je:) Kdo nezná pana profesora, tak nepochopí:)
Effíkovy příhody
aneb Když byl Effík ještě malý
Effík jde do školy
Jako každé ráno musí jít malý Effík do školy. Po vydatné snídani mu paní Effíková podá školní taštičku, bundičku a dá obrovskou pusu. Ale tohle ráno je něčím zvláštní.
Jak si tak Effík hrdě kráčí do školy a straší ptáčky tím, že na ně vyplazuje jazyk, najednou se před ním objeví velká, rezavá liška a povídá: „Ahoj malý Effíku, chtěl by sis hrát? No přece nepůjdeš do té nudné školy, čekají tě tam jako vždy nepříjemné věci.“ Malý Effík nakrabatí čelo, zamyslí se, ale nakonec plný radosti přikývne. Jdou spolu dlouhou a namáhavou cestu lesem, až se konečně objeví jejich cíl, liščí doupě. Společně tam zalezoua jak se tak Effík v té malá tmavé noře rozhlíží… jedno lišče, druhé lišče, třetí lišče… celý zděšený a strachy bez sebe utíká pryč první kosmickou rychlostí. Úplně zpocený a udýchaný se po tom zběsilém běhu zastaví a rozhlídne po lese. A jéje, no snad ten malý, chlupatý Effík nezabloudil? Ale ano, je tomu tak. Effík pláče a pláče, ale potom se rozhlídne po lese a zapřemýšlí… Všude jsou poházené všelijaké klacky a kmeny stromů. Ve školní taštičce najde nůž. Proč si nevyřezat běhací dřeva, aby se mu lépe a rychleji mohlo běhat? Opracuje kmeny a z klacků si vyrobí hůlky a běhací dřeva jsou na světě! Název je ale moc dlouhý… tak tomu Effík bude říkat běžky! Ale Effík je teď hrozně unavený a vyhládlý, jde se proto podívat po nějakém jídle, aby nabral trochu energie a síly. Najednou narazí na neznámou rostlinu. O téhle rostlině jsme se ve škole neučili, řekne si v duchu. Má ale hlad, a tak to riskne a kousek toho hnědozeleného plodu na tom neznámém stromě ochutná. No fuj, to je ale hnusné! Hned to vyplivne a zbytek zahodí. Ale malý(!) chlapeček má opravdu velký hlad, takže se překoná a hned tři takové plody sní. Jak by ho tak mohl nazvat? No přece effíkovník! Ty effíky chutnaly sice odporně, ale docela se nasytil a má teď spoustu energie běžkovat. No ale kam se vydá?
Na těch stromech je něco podivně zeleného, že by to byl lišejník? No vážně, je to lišejník! Tak teda si Effík řekne, nemám co ztratit, jdu podle tamtoho zeleného na stromech. Jde a jde celý vyčerpaný a najednou co nevidí? Hurá, škola! Zapíchne do sněhu své hrubě opracované a v mazací komoře namazané běžky a jde hrdě do školy vyprávět ostatním co se událo. No a jak tak vypráví, uvědomí si po letech, že ho zeměpis nesmírně baví a stane se z něho (m)učitel. No a o lišejnících a mazacích komorách vypráví dodnes…bohuželJ
Víte, že….
… si Effík dodnes, když už je velmi vyčerpaný po namáhavém běžkování, dá jeho oblíbený destilát z effíkovníku? Chodí na toto místo jeho mládí pravidelně, aby si natrhal velké a šťavnaté effíky a pak je potají pálí. Vždy když běžkuje, tak si potají dá tuto „skvělou“ effovici.
<><>written by: číslo pokoje 14, LVK 2007, Hotel Čarták, Hutisko-Solanec
